Hřejivá náruč přítele - 5. kapitola

18. srpna 2008 v 8:49 | Slash Princess |  Hřejivá náruč přítele
"Já, já... no, byl jsem se jen tak projít." koktal nervózně Harry.
"Tady?" podivil se Ron a rozhlédnul se kolem. Byli v druhém patře, osamoceni... Bylo tam jen pusto a prázdno. Jen naproti nim visel nevýrazný barevný obraz. Harry si ho jako zázrakem všimnul a pokynul k němu hlavou a Ron přikývnul: "ach tak. Do kuchyně jsem měl taky zrovna namířeno."

"Jo, zrovna začínali dělat večeři." oznámil Harry kamarádovi. Ron se mlsně oblíznul a oči se mu až zamlžily, když přemýšlel, Merlin ví o čem.
"Tak já si tam skočím. Nechceš jít se mnou?" usmál se Ron na Vyvoleného, ale ten jen zavrtěl hlavou:
"Né, né. Ještě mám plnou hlavu učení a navíc jsem se už najedl k prasknutí." přesvědčoval chlapec s černými vlasy Rona a zároveň i své břicho, neboť to hlasitě zaprotestovalo kručením. Harry od oběda nic nesnědl a teď se již začínalo smrákat.
"No, jak myslíš," pohlédl na Harryho "tak večer!"
"Přeju dobrou chuť!" ušklíbnul se Harry a taky se vydal svou vlastní cestou. Kam vlastně šel? Došel do vstupní síně a zaslechnul hodiny, právě odbíjely pátou odpolední. V mysli mu vyvstanul jediný člověk... Hagrid...
"Ahoj, Hagride!" pozdravil Harry s úsměvem, když mu bradavický šafář otevřel dveře.
"Ahoj, Harry!" vyhrknul překvapeně Hagrid. Pootevřel dveře a mírně ustoupil, aby Harry mohl projít. Chlapci se rozzářily oči, když po tak dlouhé době uviděl Klofana ležícího v rohu srubu na protrhané dece. Hluboce se uklonil, načež hypogryf jeho úklonu s radostí opětoval. Harry se k němu rozběhnul a jemně ho pohladil po pírkách na hlavě. Hagrid to celé sledoval svýma uslzenýma, černýma očima.
"Jak se máš Hagride?" odtrhnul se konečně chlapec od hypogryfa a usmál se na šafáře.
"No, tak znáš to. Všecko jako vobyčejně. Dáš si čaj?" zamával na Harryho velou mosaznou konvicí čaje.
"Rád," přitakal Harry. "Kde je vůbec Tesák?" zeptal se ještě, ve srubu ho nikde neviděl, štěkat jej neslyšel...
"Musel, jsem ho přivázat venku, ňák se mi tady rozdováděl a dělal hroznej binec," zamrmlal Hagrid naštvaně pod vousy "ale chybí mi tu. Je tu bez něj šílený prázdno."
"A jak se má Klofan? Dlouho jsem ho neviděl." zeptal se Harry, právě když mu Hagrid naléval čaj do hrnku vypadajícího spíš jako malé vědro.
"Vypadá šťastně, nemyslíš?" mrknul na chlapce šafář, jen co si sednul ke stolu. Harry se usmál a usrknul horkého čaje. Chvíli oba jen tak mlčeli, až se nakonec ozval Hagrid: "Harry, před týdnem za mnou byla Hermiona. Přišlo mi, že byla ňáká přešlá, nezdá se ti?"
"No, já nevím. Má teď plnou hlavu učení." zarazil se Harry. Copak Hermiona mu o tom řekla?!
"Jako z učení? To zrovna nevim. Dyť se takhle učila dycky," zavrtěl hlavou Hagrid. "Proč's jí odmít, Harry? Dyť je to taková hezká holka, takovou dobu ste přátelé..."
Takže ona mu to fakt řekla!
"Hagride, ona se s tebou o mně bavila?" zvednul Harry oči od "šálku" čaje a pohlédnul na Hagrida.
"Nevěřil bys, jak vypadala zničená."
"Ale, Hagride, já k ní necítím nic... víc, je to jen moje dobrá kamarádka."
Hagrid se na chvíli zatvářil, jako by po něm chtěl něco hodit a potom tak trochu... rozesmutněl.
"Achjo, a já myslel, že aspoň tadle holka má právo na šťastný život."
"Právo má každý, Hagride," oznámil suše Harry "každý svého štěstí strůjcem a ona si nevybrala příliš lehký život. Na lehký život je moc inteligentní."
Chvíli znovu jen poposedávali a upíjeli z čaje. Ticho nakonec znovu protrhl až obr.
"Je to škoda, Harry, dohromady by vám to slušelo." usmál se smutně šafář.
"A co by dělal Ron?" zeptal se Harry jízlivě.
"To je taky pravda," kývl hlavou Hagrid a k ústům zvedl hrnek s čajem "Dáš si ještě, Harry?"
"Díky, Hagride, ale už budu muset jít. Za chvíli bude večeře a nechci zas nějaký průšvih..." omluvil se Harry a zvednul se z židle. Došel k dřevěným dveřím a ještě se s úsměvem otočil na Hagrida:
"Díky za čaj."
Má oázo v poušti,
nechtěj, abych miloval,
já zradit bych musel,
a potom bych se bál.
.
Má fatamorgáno,
musíš být silnější,
já nikdy bych nezradil,
však nejsi má nynnější.
...
Byla téměř půlnoc. Nebelvírská společenská místnost zela prázdnotou, jen přes vyhasínajícím krbem seděl v pohodlném křesle chlapec. Civěl na žhavé uhlíky, jako by čekal, že v nich jeho pohledem znovu zažhne silný plamen.
Zaslechnul nějaký zvuk, někdo vcházel do místnosti z chodby. Protáhnul se a podíval, přičemž shodil ze stolu nějaký předmět. Zahlédnul blonďaté, skoro stříbrné vlasy. Ale student jej zřejmě zaslechnul, chvíli strnul...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama