Jako už tolik let

17. srpna 2008 v 21:02 | Slash Princess

(Omlouvám se Blance, že jsem si vymyslela stejný název... teď mě to docela mrzí...)
Páry: Harry/Draco, Hermiona/Ron
Přístupnost: je to bez všeho, co by mohlo někoho ohrožovat...
Varování: je to krapet depresivní, psychologický

Už jsou to dva roky. Už dva roky, kdy žiju bez tebe, jen sám, se svými vzpomínkami. Už dva roky jsi pryč. Chybíš mi. Chybí mi ten tvůj uhrančivý, ocelový pohled. Chybí mi tvé letmé doteky. Chybí mi tvůj hebký hlas. Každou noc tě vidím. Vidím tvůj obličej, vidím každý detail tvého těla, jako vždy, bez jediné chybičky. Každý den tě slyším šeptat něžná slůvka. Slyším tě znovu a znovu šeptat: "Miluji tě, Harry." Říkal jsi to vždy po tom, když jsme se milovali, ale pronesl jsi to hlasem, který Malfoyům nepatří. Odložil jsi svou neprostupnou masku, usmál jsi se a zašeptal ta slova, která mi tě budou do konce života připomínat.
Dneska je to už deset let. Po tváři mi znovu tečou horké, slané slzy. Už jsem starý, ale moje city jsou stále, jako za mlada. Ty jizvy na srdci, z kterých plynou krůpěje krve, se snad nikdy nezacelí. Ty horké, slané slzy snad nikdy nepřestanou téct. A já truchlím! Truchlím! Lásko, proč jsi stále pryč? Proč stále odcházíš? A ty jizvy jsou rok od roku, den ode dne hlubší a rozevřenější. Ve vzpomínkách se mi vracíš čím dál častěji. Častěji a zřetelněji. Jsi jako hvězda. Zářivý, krásný, ale nestálý.
Poslední roky už ta léta snad ani nepočítám. Jen matně si je uvědomuji, díky stále vyšším ročníkům mých oblíbených studentů. Ano. Jsem profesor. Snad nejoblíbenější v celých Bradavicích. Možná ale jen proto, že jsem to já, Vyvolený Harry Potter. Asi jen Hermiona je lepší. Ještě pořád zná můj "příběh" každá malé dítě. Spíše si myslí, že ten příběh zná. Ale naznají jej. Zdaleka ne celý. Nikdo o tobě, miláčku, neví. Náš, občas až přespříliš šťastný vztah, jsme tajili jen zbtyečně. Ale ta léta jsou dlouhá. A vzpomínky, které se rychle vracely, se i stejně rychle rozplynuly v matný prach. Mám šílený pocit, že tě vidím. Ale změnl jsi se.
"Máš prořídlé vlasy, lásko." stoupnu si a natáhnu ruku před sebe. Ale ta pročísne jen chladný vzduch. S povzdechem si uvědomím, že jsi znovu pryč.
Další rok uplynul. Snažím se nepřemýšlet, zakazuji si vzpomínat na tebe. Ale je to zhola nemožné. Jak si můžu zakazovat vzpomínky?
Bloumám hradními chodbami. Nevnímám své kroky a znovu na tebe myslím. Najednou vrazím do sochy. Zamotá se mi hlava a já padám. Křičím a padám. Ale nikdo mě neslyší. Jsem snad neviditelný?! Cítím krutou bolest, tak krutou, že vyhání vzpomínky a zaplňuje celý můj mozek. Padám, padám...
"Draco!" křičím celý rozrušený. Nevím, kde jsem. Všude je bílo, žádná země, žádné nebe. Ale vidím tě. Usmíváš se, přímo záříš štěstím, jako hvězdy. Chci se pohnout, ale nemůžu.
"Draco! Draco!" křičím, naplněn zoufalstvím, čirou beznadějí.
"Harry?" otočíš se, ty mě snad nepoznáváš?
"Lásko, kde to jsme?"
"..." mlčíš, jen mlčíš. Mizíš a rozplýváš se ve vzduch. Byl to snad sen? Ale, vždyť, vždyť byl tak skutečný. A znovu ta prázdnota v mém těle, v mé duši.
Stále padám. Padám do temnoty. Křičím, ale nikdo mě neposlouchá, nikdo tady není. Znovu ta bolest. Stejně silná. Dopadám na neviditelnou zem. A najednou znovu to bílo. Uvědomuji si, že mám asi zavřené oči. Pomalu je otevírám, ale ta bolest se ještě znásobí. Já to překonám!
"Harry!" vykřikl nějaký hlas. Je to mužský hlas. A já ho znám.
"Rone." zašeptám.
"Harry." zaslechnu další hlas. Mnohem tišší, než je ten můj. Natáhnu ruku pro brýle a zamžourám do oslnivého světla.
"Hermiono. Neplakej, vždyť jsem v pořádku." ten nakřáplý hlas patří mojí, už od mládí, nejlepší kamarádce, Hermioně. Ty to víš, ale nemůžu ji nechat bez povšimnutí. Ron ji objímá. Jsou manželé. Mají děti, krásné děti. Taky je učím.
"Pořádně jsi nám, kámo, nahnal strach." usmívá se Ron, jako před mnoha lety, když jsme ještě byli spolužáci. Na Hermionině tváři se taky objevil jemný náznak úsměvu.
Znovu. Znovu už počítám ta léta. S jedním zásadním rozdílem. Myslím na tebe s úsměvem, a ne se slzami v očích, s jizvami na srdci. Jizvy tam sice ještě pořád jsou. Ale hojí se. A ty se na mě taky usmíváš. Každou noc, když o tobě sním, lásko. Jako už tolik let.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lizí lizí | 23. srpna 2008 v 21:22 | Reagovat

bvéééé já budu plakat je to tak krásné

2 Slash Princess Slash Princess | Web | 26. srpna 2008 v 14:00 | Reagovat

díky x)

3 KalamityJane KalamityJane | Web | 28. května 2015 v 10:57 | Reagovat

Uh, wau, to byla síla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama