Že bych bláznila?

17. srpna 2008 v 21:01 | Slash Princess

Bylo asi čtvrt na čtyři, když jsem seděla na nádraží a čekala na autobus. Pondělí, den kdy mám Vrabčák, což je náš sbor, tedy, pěvecký sbor. Ten den nebylo zrovna teplo, možná pár stupňů nad nulou. Hlavou se mi honily pořád stejné myšlenky. Myšlenky na mou lásku. Zebalo mě v nohou a kousek ode mě běhalo pár malých dětí. Prváci, možná druháci. Chvíli jsem je pozorovala, jak dokážou být tak hravé. Začaly se mi vracet sentimentální vzpomínky na perné chvíle, když jsem byla v jejich věku. To jsme ještě neznali ty ohavný nadávky. Báli jsme se puberťáků, jako jsem dnes já. Musela jsem až zasmát. Lidi z osmých a devátých tříd. Došlo mi, že se vůbec neměníme. Někteří se na ty malé osopí a seřvou ta neviňátka, až s brekem utečou. Ostatní na ně s úsměvem zahlížejí, jako já v tuhle chvíli.
Hodiny se posunuly o pár minut vpřed. Tu se zvedl vítr, až mi začaly slzet oči. Prsty na nohou byly zkřehlé, skoro jsem je necítila. Asi mě osvítil duch svatý, jak s oblibou říká jedna naše paní učitelka, a napadlo mě, že bych se mohla jít schovat do obchodu.
Pomalu jsem se zmrzlá zvedala z lavečky a chtěla jít do obchodu. Ale najednou se něco změnilo. Vyšla jsem zpod střechy a všechno bylo nějaké jiné. Poznamenané něčím špatným. Nebe se setmělo ještě víc, než bylo doposud a já pociťovala úzkost. Všichni lidé se ve stejný okamžik postavili a odešli. I ty děti ve chvíli ztichly a utekly s vystrašeným výrazem ve tvářu, jako by viděly něco, co já ne. Strach mě pohlcoval čím dál víc a do tváře mě znovu bodnul ledový vítr. Zdálo se mi, že kě mně ten boží posel donesl nějaké hlasy. Hlasy zlostné, ale já je znala. Byly pořád blíž a blíž. Křičely na sebe každou chvíli zlostněji. A já, zvídavý čověk, jsem šla za nimi.
U hlavní cesty stály vysoké keře, vysoké keře, které tam nikdy nerostly. Ale teď jsem chtěla vědět něco jiného. Čí jsou ty hlasy? Keře je trochu ju tlumily, já už jim však rozumněla.
"To myslíš vážně?" vykřikl někdo hlubokým hlasem.
"To si piš, že jo!" ozval se hlas o málo vyšší. Došla jsem k vysokým keřům a protože nebyly blízko sebe, viděla jsem skrz ně. Málem jsem omdlela. Spatřila jsem dvě vysoké postavy v hábitech.
"Draco, Harry!" křičela jsem, ale svůj hlas jsem nezaslechla, oni zjevně také ne.
Vysoký blonďák s ocelově šedýma očima. S očima, které byly nejkrásnější na světě. Draco Malfoy, ano, ten Draco Malfoy. A kousek od něj stál trochu nižší, na první pohled docela obyčejný kluk, ale tenhle obyčejný nebyl. Havraní vlasy, oči jako smaragdy, jizva ve tvaru blesku na čele. Hrdina knih. Harry Potter! Znovu jsem se snažial něco neurčitého zakřičet, ale nešlo to.
"Jak, jak jsi mohl?!" soptil Draco se značně zlostným rozhořčením.
"To sám nevím." jako by nic odpověděl Potter.
"Ještě před týdnem jsi říkal, že mě miluješ...." ztišil hlas mladý Malfoy a upřel své ocelové oči na Vyvoleného.
"Ale, já tě opravdu miluju!"
"Tak mi řekni, jak se můžeš olizovat s nějakým jiným?! Já tě tak nenávidím!" křičel zlostněji Zmijozel. Při posledních slovech mě zamrazilo v zádech. Ta slova nemám právě v oblibě.
"Ale ty to nechápeš Malfoyi! Bylo to jinak!" snažil se Harry.
"Jak mi po tom všem můžeš říct Malfoyi?!" zaječel ještě více nahlas blonďák.
"Ty to nechápeš, já ti to všechno vysvětlím." vykřiknul jedním dechem Potter.
"A co mi chceš, Pottere, vysvětlovat?!" vyprsknul Draco. Při vyslovení Harryho jména měl ve tváři pohrdavý výraz, jako by to bylo zkažené a nechutné jídlo. Harry sám už byl v první chvíli zoufalý, ale teď se mi ve tváři zračila čistá beznaděj. Dlouhou chvíli vládlo nepříjemné ticho. Napjatá atmosféra až zvláštně hmatatelná. Draco rudý v obličejisáhl pro hůlku pod hábit. Nebelvír ale instinktivně sáhnul pro tu svou.
"Cruci..." nedořekl šedooký chlapec.
"Expeliarmus!" vyjekl Harry a nevěřícně zíral na Draca. Ten byl sám vyděšen tím, co se mu naštěstí nepovedlo. Zjevně se zbláznil, ale Malfoyové, ti měli vztah ke krutosti v krvi.
"Draco!" vydechl Harry s očima vykulenýma tak, že mu div nevypadly z důlků. Kdyby byl Malfoy schopen slz, asi by už plakal krev. Krev nad svou úzkostí. Pomalu postupoval vzad malými kroky, dokud se nerozběhnul a neutekl za několik domů, které tam ještě před pár vteřinami nestály.
Já na celou scénku ustrašeně zahlížela, uvědomila jsem si, že už přede mnou žádný Harry Potter ani Draco Malfoy nestojí a keře jsou pryč. Dál jsem zírala na místo, kde před chvílí stáli a z očí mi plynuly slzy. Sedla jsem na zídku a ochromená neuvěřitelnou situací nebyla schopna jediné kloudné myšlenky.
"Wendy!" volal na mě někdo. Pospíchala ke mně Digi. Moje, kdysi, nejlepší kamarádka.
"Čau, Digi." usmála jsem se na ni.
"Ahooj, Wendy. Copak se děje? Ty brečíš?" prohlédla si mé zarudlé oči.
"Ale néé, to jenom ta alergie. Nemáš prosím, tě kapesník?"
Nemám tušení, jestli by byla Digi ta pravá, které bych měla o situaci, které jsem měla možnost přihlížet, vyprávět.
"Jo, jo, hned." shodila si batoh na rameno a za pár sekund z něj vytáhla balíček kapesníků.
"Díky." znovu jsem světu ukázala mé mírně nažloutlé zuby. "Jedeš busem?"
"Jinak bych sem pro tebe nešla. Tak pojď!"
"No, jo, už jdu." a zase jsem se usmála jako magor...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lizí lizí | 23. srpna 2008 v 21:27 | Reagovat

hmmm zajímavé a pěkně spracované

2 Slash Princess Slash Princess | Web | 26. srpna 2008 v 13:48 | Reagovat

tuhle jednorázovku nemám moc ráda, přijde mi moc... nevím, jak to říct

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama