Zpověď šílence

18. srpna 2008 v 8:28 | Slash Princess |  Zpověď šílence
Přístupnost: bez omezení
Páry: ??/??
Varování: téměř žádné
Poznámka: celé je to AU vůči všem dílům knihy
Napsáno: červen 2008

Možná jsem opravdu blázen, ale jako blázen jsem šťastná.
Tohle bláznonství začalo pár desítek let nazpět, jednoho jarního dne. Ten den mám stále v živé paměti. Byla to sobota, sobota ráno. Po snídani jsem se šla projít na školní pozemky. Ještě je pokrývala blyštivá rosa. Na famfrpálovém hřišti, kolem skleníků, jezera... Cítila jsem na sobě pohled jedné dívky, cítila jsem, jak mě propaluje svým ocelovým pohledem, chladnějším než-li led. Chtěla jsem se na ni taky otočit, ale mozek byl v tu chvíli silnější než svaly. Posadila jsem se na nádvoří a čekala jsem. Moc dobře jsem věděla, že její vůle není natolik silná, aby zůstala skrytá za rohem. Věděla jsem, že její vůle je slabší než ta moje. Měla jsem velké štěstí, že v té době ještě neměla tušení o nitrozpytu. Moje myšlenky totiž pluly do stříbrného přístavu, k šedému slunci a pobledlým květinám. Rentgenovala každou část mého těla, měla kutnkání ke mně vyrazit. Myslím, že čekala, že něco takového udělám já, ale nechtěla jsem jí to za žádnou cenu ulehčovat. Chtěla jsem vědět, jestli to taky cítí. Jestli je taky s rozumem v prdeli, protože láska mi teď velila až moc. Zaslechla jsem za sebou tiché šustění bradavického hábitu. Ucítila jsem vůni, která se nedá přirovnávat. Ucítila jsem náhlé teplo.
"Ehm, ty jsi Lily, že jo?" řekla potichu a nesměle se na mě usmála.
"Ano, to jsem. Potřebuješ něco?" culila jsem se na ni tak sladce, až bych ze sebe zvracela. Upřela na mě své šedé oči a vy sílala ke mně rozkošnou beznaděj. Snažila jsem se udržet, ale síla mozku povolila.
"Já bych něco malého potřebovala..." vydechla jsem. Smočila jsem prsty ve vodě stříbrného přístavu, ucítila teplo šedého slunce, přiblížila jsem k ní svůj obličej a ochutnala, jak chutnají pobledlé květiny. Byla asi překvapená, chudinka moje malá, ale byla opravdu rozkošná. Když tam jen tak zaraženě stála, měla zavřené oči a já ji mohla sevřít v náručí, objevit bílou zemi a nechat se jí unést. Tyhe vzpomínky jsou ty nejšťastnější, které kdy mohly být. Pokaždé se mi při nich maličko zamlží oči.
Po těch letech sice její půvab mírně opadl, ale pořád je stříbrná, šedá a pobledlá, je nádherná. Sedí vedle mě a snaží se oslepit mě svým našedlým světlem. Kůži má svraštělou, ale ani já nepatřím mezi nejmladší ročník. Ruce se jí klepou, škoda že už ne vzrušením jako dřív, a po tváři jí stéká stříbrná slza. Nahnu se, abych tu perlu zachytila. Věnuji jí motýlí polibek, pro který by zabila vlastní matku a jemně se na mě usměje.
"Miluju tě." pošeptám jí tiše do ucha.
Nevěřte tomu, protože je to nenormální, ale my tomu věříme, protože náš rozum zůstal někde na nádvoří Bradavic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Esme Evenová Lilly Esme Evenová | Web | 24. října 2008 v 20:33 | Reagovat

Toto sa mi páči :) Možno preto, že som si to prispôsobila svojím predstavám a páru. Ale bolo to krásne napísané a naozaj precítené. Hlavne ten záver

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama