Pamatuju si, že jsem to psala, když jsem byla hrozně naštvaná a zklamaná. Word říká, že to bylo 26. května a teprve dneska jsem našla odvahu to zveřejnit.
Pár tahů stačí,
aby svět zrůžověl,
tvé slzy smáčí.
Ne, slzy jsou pryč,
to svět je chtěl.
Tak nahlížíš do duše
ranami v těle.
Stále dál... netuše,
kam to zmizelo,
vždyť cítíš se skvěle.
"Kdo vůbec jsem?"
zazní pak do ticha.
Ty jsi můj sen,
který teď ztrácím,
který jsem dřív snila.
Tak ještě neodcházej,
svět ti nedal důvod.
"Tak mi ho dnes ty dej."
Vždyť já jsem svět,
jsem tvůj svět, tvůj původ.
Zas znovu ztrácet osud svůj,
už by to měla být rutina.
Ne, prosím. Kvůli mě ještě stůj,
proč, proč, proč... prosím.
Jen chvilku, myslím, že usínám.
Hajej, dadej, ty můj světe,
neodcházím, neopouštím,
jsem tvůj sen, dnes nezradím tě.
Hajej, dadej, jsem tu s tebou,
neodcházím, neopouštím.
Zde hledá