Gemini - 4. kapitola: Slabý, příliš slabý

11. června 2016 v 21:06 |  Tyra Hawking
Asi čtyřicetiletý muž. Snědý. Krátké rozcuchané vlasy. Od krve. Čarodějný hábit na hrudi roztržený. V napřažené ruce držel hůlku a pokoušel se netřást strachy. V očích mu probleskovalo šílenství. Přesto se nehodlal vzdát. Nikdy se nebude plazit a škemrat o život.


Vypálil první kouzlo. "Mdloby na tebe!"
Voldemort stál jako socha. Dokonce ani nezvedl hůlku na obranu. Nechal proud světla, aby ho zasáhl přímo do srdce. V muži se zrodila naděje. Jenže kouzlo se po Voldemortovi svezlo bez sebemenšího účinku. Smrtijedi stojící okolo se smáli šíleným smíchem plným krutosti.
"Pouta na tebe!"
"Confringo!"
"Everte statin!"
"Reducto!"
Vrhal muž kouzlo za kouzlem. S každým neúspěchem se v něm probouzela panika. "Reducto! Reducto! Reducto!" vřískal jako smyslů zbavený.
Vypadalo to, že se tím Voldemort ze začátku dobře baví. Teprve když už se muž přestal kontrolovat, pozvedl Voldemort hůlku a jedním pohybem oběť odzbrojil. Smích se roznesl krajinou. Všichni věděli, co bude následovat.
"Prosím," zaskuhral muž klečící na zemi. Nakonec se nechal zlomit. Měl strach.
Voldemorta však neobměkčil. Právě naopak. Odvahu respektoval, ufňukance nesnášel. "Avada kedavra!"

Zpocený od hlavy až k patě se vyděšeně posadil. Všude kolem byla ještě tma a pokojem se rozléhalo pouze Nevillovo chrápání. Harry si setřel pot z čela a dával přitom pozor, aby se nedotkl jizvy, která ho po dlouhé době opět pálila.
Když se uklidnil, lehl si zpátky do postele, ale usnout už nedokázal. Možná to byl jen sen, uklidňoval se. Příliš tomu však nevěřil. Ještě teď cítil pach krve a slyšel Voldemortův smích. Strach v očích muže se mu zaryl hluboko do paměti.
Žádné z kouzel Voldemortovi neublížilo. Dokonce se jej ani nedotklo. Byla to pro něj jen obyčejná hra, zábava pro smrtijedy. Nehrozilo mu sebemenší nebezpečí. Nevzal mu hůlku, ani mu nezabránil se bránit. Jen proto, aby dokázal, že odpor je marný.
"Jak jen ho můžu pro všechno na světě porazit?" zašeptal do ticha Harry.


U oběda si prohlížel Denního věštce, ale nenašel žádnou zprávu o úmrtí neznámého kouzelníka. Možná, že o tom svět ještě nevěděl. Z novin by nikdo neřekl, že probíhá válka.
"Vypadá to až podivně klidně, že?" vyrušila ho Ginny, která evidentně myslela přesně na to samé.
Harry se na ni usmál a okamžitě se mu v břiše rozlétli motýli. Naposledy se mu to stalo loni v komnatě nejvyšší potřeby s Cho.
"Neříkal něco tvůj taťka?"
Zakroutila hlavou. "Nechce o tomhle s námi mluvit, ale kdyby se něco stalo, určitě bych to poznala."
Ještě chvíli jedli a přitom se bavili o famfrpálu. Mluvit s Ginny bylo přirozené, snadné. Podobně jako s Hermionou. Komunikace příjemně plynula a Harry se nemusel bát, že dojde na trapná ticha, která nedokáže vyplnit. Když dojedli, vyšli spolu z Velké síně. Ginny mířila do sklepení na lektvary, zatímco Harry měl volno. Rozhodl se, že jí doprovodí. Mluvili zrovna o dvojčatech a jejich rozkvétajícím obchodě s žertovnými předměty, když se chodbou roznesl zmijozelský smích.
"Výměna zrzku, Pottere?"
Harry se pokusil pokračovat v cestě, ale Malfoy mu zahradil cestu. Za ním mu sekundoval Zabini s Parkinsonovou.
"Odprejskni Malfoyi!"
"Upřímně nevím, kdo je horší, jestli ta mudlovská šmejdka nebo odporná krvezrádkyně." Nohsledi se mohli smíchy potrhat, zatímco Malfoy si založil ruce na hrudi. Ginny v obličeji zrudla, trochu připomínala rajče.
"Když už je řeč o zrádcích," začal Harry potichu, tak aby jej slyšel pouze Draco. Nehodlal druhého chlapce ohrozit před ostatními zmijozeláky.
Malfoy už tak bílý jako stěna ještě více zbledl. Přistoupil k Harrymu blíž, až se málem dotýkali nosy. Harry mohl zblízka vidět, že duhovku levého oka má maličko světlejší než pravou. Rozhodně mu nebylo příjemné ocitnout se tak blízko úhlavnímu nepříteli. Nenápadně si vytáhl hůlku z rukávu.
"Dej si na mě pozor, Pottere!" procedil Malfoy se zaťatými pěstmi. Vypadalo to, že každým okamžikem zaútočí. Nakonec však jen nadzvedl obočí a ušklíbl se. "Jdeme," rozkázal Zabinimu s Parkinsovou.
"Pitomec," vydechla Ginny. Harry zapomněl, že tu celou dobu byla. "Těším se, až jednou skončí v Azkabanu."
Jestli skončí v Azkabanu, napadlo Harryho. Pokud se ještě před koncem války rozhodl přidat ke světlé straně a ještě k tomu nad ním drží ochrannou ruku přímo Brumbál, byl si Harry jistý, že Azkabanu se vyhne velkým obloukem. O jeho rodině to říct nešlo.


Po volné hodině ho čekala Obrana proti černé magii. Společně se zmijozelem. A Snapem. Kdy se z oblíbeného předmětu stala noční můra? Pokud si kdy Harry myslel, že v Obraně nebude mít Snape tolik příležitostí ho zesměšňovat, tak po dnešní hodině si musel přiznat, že Snape dokáže najít záminky kdykoliv a kdekoliv. V šestém ročníku se věnovali především obranným a útočným kouzlům a většinu času procvičovali kouzelnické souboje.
Snape si pro dnešní ukázky vybral samozřejmě Harryho a pak ho po něm vrhal jedno zaklínadlo za druhým, zatímco se měl Harry bránit. Žel bohu, Snape byl setsakramentsky rychlý. Nestal se důležitým smrtijedem pro nic za nic.
"Vstávejte, Pottere. V pravém souboji taky nezůstanete ležet na zemi."
"Tomuto říkáte ochranný štít?"
Pak se měly situace prohodit. Snape se bránil a Harry útočil. Ale ani zde se nesetkal s úspěchem.
"Jak to držíte hůlku?"
"Neumíte do toho dát pořádnou sílu?"
"Myslíte, že takto dokážete vyhrát nějaký souboj?"
"Příště vás spáruju s Longbottomem. Tak aspoň budete mít minimální šanci."
"To bylo k pláči."
Zatímco zmijozeláci se po celou dobu neskrývaně smáli, nebelvíři se zlostně na profesora mračili. Když hodina skončila, všichni přišli za Harrym a snažili se ho uklidnit. Poplácávali ho po ramenou a říkali, ať si z toho nic nedělá. Takhle by to prý dopadlo s každým nebelvírem, kterého by si Snape na ukázky vybral.
Jenže on si vybral Harryho.
"Většinu z těch kouzel by nezvládli ani studenti sedmého ročníku. Snape to dělal schválně, aby tě zesměšnil. To doufám víš," pokoušela se ho Hermiona uklidnit. Jako vždy racionální Hermiona.
Harry to věděl. Snape to možná vážně udělal jen kvůli posměchu, ale i tak vyšlo najevo, že Harry proti němu neměl sebemenší šanci. Jak chtěl porazit Voldemorta, když by v souboji neporazil ani některé ze smrtijedů? Musel si přiznat, že je slabý. Tak směšně slabý.
Jak může být odpovědí láska? Že moc, kterou Pán Zla nezná, je láska? Copak Brumbál neviděl, co všechno Voldemort dokáže? Kam až jeho moc sahá? Chtěl před největšího černokněžníka, co kdy chodil po světě, postavit víceméně dítě a jedinou radou, kterou mu udělí, je láska?
V klidu Harry, odpovědí je láska.
Vážně?
Láska?
Po zbytek dne, vlastně týden neustále hodnotil, která kouzla mu mohou být k užitku a která jsou naprosto zbytečná. Rozčiloval se při každé hodině, jež shledal nepotřebnou. Frustrace z něj přímo čišela pokaždé, když otevřel některou z učebnic. Zdálo se mu, že jsou poskládány ze zbytečných pravidel a rad. Celá škola mu najednou připadal jako lež. Jako past, od které se chytil a nedokáže se z ní vymanit. Chtěl si stoupnout doprostřed Velké síně a z plných plic zakřičet, že tohle mu vyhrát nepomůže. Pitomá kouzla a pitomá teorie jim válku nevyhrají. Copak to nikdo jiný neviděl?
Copak nikdo jiný nechápal, jak bezmocný a slabý Harry ve skutečnosti je?
Zoufalé myšlenky v něm prorůstaly do stále hlubších míst. Zaplnily vědomí i podvědomí. Až Harry si to nakonec uvědomil. Vždycky doufal, že pro něj někdo přijde, spoléhal se na pomoc druhých. Ale letos v létě, když se svíjel v bolestech, pochopil pravdu. Nikdo nepřijde. Ani tenkrát ani teď ani nikdy. Pokud chtěl vyjít z války živý, musel si Harry pomoci sám. Nespoléhat se, nevěřit, nečekat, protože až přijde konec, vždycky to bude jen on sám. Žádný Brumbál, žádní rodiče, žádní přátelé, žádný Fénixův řád.
Jen Harry. Harry a Voldemort.
Dlouho nad tím uvažoval a ještě delší dobu si to vymlouval. Ale jakmile se rozhodl, jakmile tu šílenou možnost přijal, přetransformovala se otázka jestli na otázku kdy. Kdy začne? Od té chvíle ho neskutečně přitahovaly. Začal chodit do knihovny dobrovolně ve volném čase. Sedával naproti sekci s omezeným přístupem a nemohl z nich spustit oči.
Knihy obsahující černou magii se staly téměř posedlostí. Nakonec jim dlouho nevzdoroval.
Jestli má někdy porazit Voldemorta bude muset něco obětovat. Pokud to má být nevinnost, tak ať. Pochyboval, že by láska je odpovědí, ale černá magie by jí být mohla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama